„Cestování není nikdy otázkou peněz, nýbrž odvahy,“ říká brazilský spisovatel a velký cestovatel Paulo Coelho.
A má pravdu. Cestování kamkoliv, a především pak do cizí země, nás nutí vykročit mimo naši komfortní zónu, mimo to, co známe a kde jsme si jistí. A možná právě proto je tak snadné hledat výmluvy, proč to nejde. Někdy je to neznalost cizí řeči, jindy to zase mohou být peníze nebo čas. Jen málokdy si ale člověk přizná, že to, co mu skutečně brání je strach. Strach z neznámého prostředí a situací.
Je pak těžké si jen představit, jakou míru nejistoty pociťovali, a do jakého neznáma se vrhali evropští mořeplavci nebo slavní cestovatelé české historie. My dnes už sice nové kontinenty ani kmeny neobjevíme, ale alespoň se můžeme inspirovat příběhy těch nejznámějších českých cestovatelů.
Do Afriky? To myslíš vážně, Emile?
Emil Holub byl jedním z prvních Čechů, pro něž bylo cestování nejen koníčkem, ale celoživotní vášní. Učarovala ho daleká jižní Afrika. Emila již jako malého chlapce lákala historie, geologie a archeologie. Ve 13 letech si ale přečetl cestopis od slavného Livingstona. A hádejte, čím chtěl najednou být, až bude velký a zralý? Ovocem do Jogobelly ne, nýbrž cestovatelem. Otec ale trval na tom, aby řádně dokončil studia, a tak se na svoji první opravdovou výpravu do jižní Afriky vydal až o více než deset let později v roce 1872.
Krátce se usadil v Dutoispan u Kimberley, kde léčil hledače diamantů. Za našetřené peníze se vydal na svou první výpravu na sever do tehdy neprobádaných území, obývaných kmeny Koranů, Batlapinů a rovněž Křováky. Nikdo, ani on, tehdy nečekal, že právě započal tolik slavnou cestovatelskou éru.
Mezi africkými kmeny se kterými se Emil Holub setkal byly například kmeny Koranů, Batlapinů a Bamangwatů.
Následovala druhá, tentokrát několikaměsíční, cesta do Botswany a třetí cesta k Viktoriiným vodopádům. Zde jako první vytvořil jejich přesnou mapu. Dlouhou dobu pak žil také s místními kmeny. Naneštěstí v roce 1875 onemocněl zimnicí a musel se vrátit. I tak ale stihl ze svých cest nashromáždit vzácné sbírky rostlin, hmyzu a dalšího materiálu. Po vyléčení další čtyři roky cestoval po Evropě. Do Afriky se ale poté znovu vrátil a ačkoliv jeho rozsáhlé a vzácné sbírky tehdejší Národní muzeum odmítlo, největší cenu měly stejně jeho vzpomínky a zážitky, ze kterých vznikly dvě slavné knihy s názvy Sedm let v Jižní Africe a Druhá cesta do jižní Afriky - Z Kapského Města do země Mašukulumbů.
Zmapování všech částí Viktoriiných vodopádů byl nelehký úkol.
Jeho cesty byly náročné, protkané nemocemi a osobními tragédiemi, kdy při druhé výpravě zahynuli dva jeho společníci. Ale Emil Holub byl jedním z těch lidí, kteří si splnili svůj sen. Snu, kterému se lidé zprvu smáli. On se však nevzdal a šel si za ním.
Tatra 87, lovci lebek a Cheopsova pyramida. Co mají společného?
Českých cestovatelů vskutku není v historii mnoho, ale když už se o nich lidé baví, většinou je napadne duo Zikmund a Hanzelka.
Tito dva usměvaví pánové totiž zase byli první, kteří projeli Africký kontinent napříč autem (slavnou Tatrou 87), naprosto nechráněni se setkali s místními lovci lebek a navázali s nimi kontakt. Díky nim se také dostala tehdy československá vlajka až na horu Kilimanžáro. První cestovatelé modernější doby měli také oproti Emilovi Holubovi výhodu, že po příjezdu domů mohli vše ukázat na fotografiích a videu. Na filmový pás zachytili například výbuch konžské sopky.
Lovci lebek jsou lidé, kteří zabitým nepřátelům usekávají hlavy a odnášejí je jako vítězné trofeje.
Výhodou oproti dnešním turistům pak byla míra svobody. Jen považte, Zikmund s Hanzelkou tehdy přenocovali na vrcholu Cheopsovi pyramidy! To už se asi nikomu dnes nepoštěstí.
Spoustu dobrodružství zažili také v Jižní Americe, kam jejich cesta pokračovala. Třetí a závěrečná cesta pak vedla do Asie a Oceánie. Z jejich cest pak odvysílali více než 700 reportáží. Oba pánové, jejichž první výlety začínaly nenápadně na našem území, tak díky své zvídavosti procestovali celý svět a rozhodně toho nikdy nelitovali.
Český cestovatel, který si vyšlapává cestičky. Doslova
Není to ani objevitel nových kmenů, ani nevede velké expedice k horským vrcholům. Ladislav Zibura žije v současnosti a je to zkrátka mladík, který rád poznává nové lidi a kultury. A ty nikdy opravdu nezažijete, pokud danou zemi „profrčíte“ autem po dálnicích. Ladislav Zibura tedy volí ten úplně nejpomalejší, ale také nejpřirozenější způsob – chůzi.
Vše u něj začalo jednoduchým rozhodnutím v roce 2011, kdy řešil, co dělat o prázdninách po maturitě. Nerozhodl se však pro all inclusive u moře, jako jeho spolužáci, ale místo toho si vybral slavnou pouť do španělského poutního města Santiaga de Compostela, kterou šel několik týdnů a ušel cca 1000 km. O rok později se pak vydal z Českých Budějovic do Říma a na kole absolvoval cestu k Severnímu moři a zpět. V roce 2014 následovala cesta přes Turecko do Jeruzaléma. Stále pěšky a s minimálním rozpočtem. Bez stresu, jakéhokoliv spěchu, a především s neopakovatelnými zážitky z těchto zemí. A jazyk? Při chůzi prý máte dostatek času se alespoň základy doučit cestou.
TIP TRAVELKINGU: Rádi byste se vydali na pobyt do zahraničí, ale bojíte se jazykové bariéry ať už při rezervování termínu či během samotného pobytu? Ničeho se nebojte, svěřte se do péče naší zákaznické podpory a bez obav se vydejte do ciziny.
Pěšky už Ladislav Zibura prochodil nejedny boty.
Jeho největším počinem byly tři měsíce cestování po Nepálu a Číně, ze kterého vznikla také kniha s příznačným názvem Pěšky mezi buddhisty a komunisty. Jeho poslední výletnické kroky pak vedly do Gruzie a Arménie a dá se tak předpokládat, že tento slavný brněnský chodec a kreativec vydá brzy další knížku.
Tak co? Stále hledáte důvody, proč nevycestovat? Proč něco nezkusit? Nebo jste se alespoň trochu inspirovali a hned zítra se někam na pár dní vydáte? Pokud ano, pak pro vás máme dobrou zprávu, cestování ještě nikdy nebylo rychlejší a dostupnější, než je dnes.
A nezapomeňte také, že „Člověk, který cestuje s touhou dozvědět se, cestuje přes všechny dálky, hlavně k sobě samému…“ Jan Werich.
